Už dlouho jsem nenapsala nic kontroverzního, takže hurá do toho…

Dělám v marketingu, a tak to tak trochu znám. Ale nebetyčná drzost výrobců věcí pro děti mě stále vytáčí. Jistě, je hodně věcí, které nepotřebujete, ale nikomu, kromě vaší peněženky, jejich koupí víceméně neublížíte (hnízdečko pro miminko, tutu sukýnka pro šestiměsíční holčičku, předražená zavinovačka, korunka místo čepičky pro novorozence, sedm druhů kosmetiky pro kojence atd.). Pak ale existuje hned několik věcí, které jsou sice propagovány jako skvělé pro děti, ale při delším používání můžou dětem ublížit. Jsou to věci, které často maminkám ulehčí, a tak se nedají plošně odsoudit, měly by ale být prodávány s varováním a poučením, jak je používat.

Takže abyste to špatně nechápali – většina věcí zmíněných níže není stoprocentní průšvih, ale při nedbalém používání se jím můžou stát.

Lehátka a houpátka, zvlášť ty vibrační

Je super mít kam odložit miminko, a ještě když na vás vidí. Ono totiž potom o dost míň pláče, je spokojené, že má rozhled. A o to právě jde. Už náš profesor fyziky na gymplu říkal: „Spokojenost brzda úspěchu.“ Když dáte dítěti rozhled bez práce, přestane se snažit. Nehledě na to, že novorozenec má být hodně na bříšku – a to v lehátku není. V lehátku je naopak v kolébkové poloze jako v autosedačce – a ta není vhodná pro dlouhý odpočinek. Děťátko bylo schoulené v děloze, po porodu se má postupně spíš protahovat a narovnávat.

Spokojenost brzda úspěchu

No a pak tu máme ještě vibrační odnože, které mi nejsou jasné už vůbec. Je možné, že vibrace miminko uklidní, ale pro jeho nezpevněné tělíčko to není nic dobrého, a pokud ho naučíte na ukidnění skrze vibrace, pak je může vyžadovat pořád. A to může být past.

Na druhou stranu, mít možnost sníst si teplý oběd nebo dokončit telefonický hovor s úřady je k nezaplacení. Houpátko si tedy klidně pořiďte, ale nechávejte v něm vaše miminko jen nezbytně dlouhou dobu, a ideálně ne každý den. A to zvlášť ve dnech, kdy ještě navíc jedete autem a dítě tak tráví čas v autosedačce.

My jsme houpátko měli a s rozumem využívali. Místo něj se na odložení miminka poblíž vás dá použít kolébka, košík nebo třeba vypůjčit postýlka přímo z porodnice. My jsme si koupili postýlku na kolečkách, že ji budeme převážet, to jsme ale ani jednou neudělali.

Dětské deky

Když tedy ne do houpátka, tak kam s ním, že? Na zemi nebo na koberci přece novorozenec být nemůže. Takže mu v dobré víře koupíte vlastní dečku s aktivitami. Může na ní pást koníky a je izolovaný od pozemního bordelu a zimy.

Jenže takové ty deky kloužou a muchlají se, takže opět nejsou zas tak super pro vývoj miminka. Lepší je puzzle, jenže leckdy se dozvíte, že děťátku je nejlépe nahému, ale dejte ho nahé na puzzle, skrze které čůrání i tekuté kakání kojence krásně proteče až na podlahu. Takové puzzle, zvlášť, to které se skládá z bambilionu kousků (jako jsme si koupili my), je navíc dost opruz neustále skládat, vysávat pod ním a zas ho rozkládat. Nebo ho nedejbože převážet co týden na chalupu.

My měli jak deku, tak puzzle – nic z toho nemělo dlouhého trvání a oboje nás často štvalo.

Co místo toho? Nejlepší jsou tedy pěnové podložky v celku. Krásně izolují a miminku to na nich neklouže. A když na ni položíte naháče, který udělá loužičku, tak to celkem jednoduše setřete.

Visítka

Nosit, nenosit, od kolik a v čem? Snad jen kojení rozděluje matky víc než tato otázka. Ať tak či tak, všeho s mírou. Dokonce jsem někde četla, že v šestinedělí je nošení super, miminko je ještě zvyklé z bříška a blízkost potřebuje. Později to tak super není, dítě se potřebuje rovnat. A ještě později, když už sedí, tak je to zase super – krásně zvrchu vidí a ještě se s ním dostanete všude.

Snad jen kojení rozděluje matky víc než tato otázka.

Ať tak či tak, existují zkrátka visítka (od renomovaných značek), které jsou na houby v podstatě vždy, snad jedině když to máte na vynášení odpaďáku, tak je to ok. Stojí zhruba stejně jako super měkká a mnohem pohodlnější nosítka, takže není důvod je brát. Fakt ne. A pokud vám zdraví a pohodlí dítěte a vás jako argument nestačí, věřte, že zatímco šátkové nosítko prodáte se ztrátou 10-20 %, tak takové „značkové“ visítko neprodáte později ani za zlaté prase.

Já nosím tak z 15 %, většinou jezdíme s kočárkem (jak jsme vybírali náš kočárek, který si zatím neporadil jen s jílem po dešti u Velké Ameriky najdete zde: Espiro Next). Je to pohodlnější v tom, že malá má „svoje“ místo, když se třeba zastavíme na oběd nebo na kafe. Přesto si myslím, že pokud to finance jen trochu umožňují, je nosítko (nebo šátek), základní výbavou. Nejlepší výběr najdete asi na zkusnositko.cz a skvělé rady vám dají ve Facebook skupině Nosíme děti. A já miluju česká šátková nosítka Monilu (mají verzi od narození a pak od cca 4 měsíců) a hodně se mi líbí i slovenská nosítka BeLenka.

Kočárky s kolébkovým sezením

V sedě se spí na houby – jen si vzpomeňte na nekonečné cesty karosou do Chorvatska. Jsou na to i fundovanější vysvětlení, jakože se dítěti zkracuji různé svaly atd. Vyhledejte si článek „V sedě ležet, to jako vážně?“ od fyzioterapeutky Ivy Fiš.

Takže jen aby v tom bylo jasno:

Sporťák musí jít bezpodmínečně zcela do rovného lehu! Vaše dítě není kosmonaut v raketoplánu. Aspoň zatím…

Sušené instantní kaše

Měla jsem velkou radost, že jsem našla v dm drogerii sušené jednodruhové nemléčně kaše bez cukru a jakýchkoliv jiných blbostí. Jenže nedávno jsem byla na kurzu o výživě od Martiny Kučerové, DiS, a ta mě vyvedla z omylu.

Postup výroby těchto „extrudátů“ (stejně jako pufovaných chlebíčků, křupek atd.) je tak drastický, že zkrátka taková kaše ztratí velkou část živin. Taková kaše je také méně zasycující, máme dřív hlad a sníme za den víc. Článek např. na serveru Jíme jinak. A ještě jak je vysušená, tak na sebe i v těle navazuje tekutiny a tak může částečně odvádět vodu z těla. Těmto extrudátům se malinko věnuje i Margit Slimáková.

Přestali jsme Amélii tyhle kaše dělat? Ano i ne. Dřív je měla na snídaní 7 dní v týdnu. Teď tak 3-4x, podle toho, co máme zrovna na programu. Když spěcháme nebo dělá snídani Pavel, dostává instantní kaši, když máme čas, dělám jí kaši z ovesných vloček. Ono to v tom malém množství na malé pánvičce nevyjde vlastně ani o tolik dýl. Než jí nastrouhám jabko a sobě udělám kafe, kaše je hotová.

Také jsme vyměnili pufované rýžové chlebíčky, se kterými Amélie začínala jídlo do ručičky (než je užmoulala, tak se rozpustily tak, že neměla šanci se jimi udusit), za salátovou okurku (vždy jen odžmoulala ten měkčí vnitřek), teď když už má 4 zuby tak jablíčko a postupně přidáváme další. Nedáváme jí k zabavení v hospodě nebo v kočárku křupky.

Odrážedla

„Odrážení“ nemá v přirozeném psychomotorickém vývoji místo. A tak by mělo přijít až na konci – defakto až když dítě všechno umí. Jenže kdybych měla padesát korun za každý dítě, který dostalo odrážedlo již v roce, tak už ho můžu Amélii taky koupit.

Jenže odrážení nemá stát v cestě chození, běhání a lezení. Takže dokuď dítě neběhá jak kamzík (a to žádné dítě v jednom roce nedělá), nemá na odrážedle moc co dělat. Článek od fyzioterapeutky zde.

Poznáte, které odrážedlo je vhodné a které nikoliv?

A pak taky není odrážedlo jako odrážedlo. Pamatujete na ty kachničky a plastové široké motorky, co jsme měli my děti osmdesátek? Tak přesně ty jsou na nic. Neprocvičují držení rovnováhy, nejsou rostoucí, takže dítěti jsou buď velké, nebo malé a ještě musí sedět dost do široka. Výsledek? Nohy do X!

Ideální jsou tedy odrážedla s nastavitelnými řidítky a sedlem, jednostopá, která vypadají jako kola bez šlapátek. Takové svému kamzíkovi klidně kolem 18 měsíců pořiďte. Sledujte také, jak se odráží – a pokud se ani po nějakém čase nenaučí odrážet nohama střídavě, odrážedlo mu zase seberte.

Chodítka

Nevím, kde je to kouzlo, ale chodítka jsou taky velmi oblíbená. Dokonce když jsem teď hledala inspiraci na dárky k prvním narozeninám, dost tam figurovaly. To byl taky jeden z impulsů pro napsání tohoto shrnutí.

Asi se pak maminky můžou chlubit, že jejich miláček už chodí. Nebo nevím. Takže miláček chodí s chodítkem (jako 90 letej děda u nás z přízemí), ale opět to není nic dobrého pro jeho malinká zádíčka. Prohýbá se v bederní páteři a vystrkuje zadek jak kachna. Vítáme lordózu. Pěkně o tom mluví na svých kurzech např. MUDr. Michaela Kněžková.

To stejné platí pro kočárky pro panenky – dokud dítě neumí bravurně chodit samo o sobě, tak bude kočárek používat jako chodítko.

Dítě by se mělo učit chodit samo, bez vodění za ruce, chodítek na opření nebo dokonce visítíko-chodítek. I když to bude znamenat, že bude chodit jako poslední.

Botičky

Mimís, který nepřejde průměrnou panelákovou místnost, boty nepotřebuje. Ba naopak. Představte si, že sotva držíte rovnováhu a sotva zvedáte své těžké nohy. Svaly máte ještě slaboučké. A teď vám na ty nohy někdo nasadí závaží a ještě vám znemožní cítit podlahu, pracovat prsty na udržení rovnováhy. No jak se vám bude chodit?

A to už nemluvím o tom, že roční mimino vám neřekne, jak velké boty potřebuje. A noha mu roste tak rychle, že než správně zvolenou velikost doneste z obchodu domů, už mu budou malé.

Dítěti na nohy nepatří ideálně nic, nebo ponožky nebo punčochy – a pokud máte doma klouzavé podlahy, tak jedine s protiskluzem. Na zahřání teplé capáčky (ale fakt je potřebuje? Letos je dost teplo, takže ta naše horkokrevnice má i jen v ponožkách, overalu a fusaku nebo v ponožká, zateplovací kapse a pod mojí podzimní bundou nohy v jednom ohni).

Tak se na to vykašlete. Fakt to za ty „cool fotky“ v konverskách nestojí. Ani když je dostanete na vítání občánků…

Autíčka na baterky

Asi ze mě mluví závist, že Amélie takové auto mít nebude, neboť z manželovy práce na vládních úkolech a mýho rodičáku jí ho asi nepořídíme. Ale pardón, aby si mlaďoch nedošel 200 m od domu k babičce a musel jet „autem“ (a rodiče nebo prarodiče za ním běží a doufají, že neodjede někam do polí, kde ho buď srazí opilý traktorista nebo mu dojdou baterky a pak se vydá pěšky domů a po cestě usne na silnici *psali to v blesku tak to musí být pravda*), to mi přijde fakt vrchol.

Dítě se má učit chodit, běhat, padat, šplhat, lézt a nevím co. Ale ne sedět v autě na zadku. Nasedí se dost ve škole, a jestli z něho bude nedejbože manažer se služebním vozem, tak i potom.

Tak mu aspoň teď dopřejte trochu pohybu!

Hračky, kde jen mačkáte čudlíky

Říká se jim „interaktivní“, ale moc interakce nevyžadují. Dítě zmáčkne čudlík a hračka něco udělá. Je sice pravda, že hodně dospělých si mačkáním čudlíků vydělává i v dospělosti, ale ani těm dospělým, ani dětem, samotné mačkání čudlíků moc rozvoje nepřináší.

Jsou to skvělé hračky na upoutání pozornosti a na zabavení dítěte, když potřebujete prostor a čas. Hrající želvu Amélii ráda dávám do rukou, když ji přebaluju, to ji docela zabaví, nebo jí pouštíme hrací skříňku v postýlce, když se ráno chci trochu dospat a dítě už je plné energie. Funguje taky skvěle, když jsme Amélii učili otáčet se, zvedat hlavičku nebo teď když trénuje správné lezení na schodech.

Běžně takové hračky ale k dispozici nemá. Nerozvíjí kreativitu, řešení problémů, jemnou ani hrubou motoriku, prostě nic. Stejně jako sezení celý večer u televize a scrollováním na mobilu není naplňující čas pro dospěláky, mačkání tlačítek věřím není hodnotně strávený čas pro miminka.