V pondělí to bylo 11 týdnů. co nám do života přibyla roztomilá křičící hlavička s drápajícíma ručičkama, kopajícíma nožičkama a nenasytným bříškem. A to nejhorší, s čím jsem zatím musela bojovat, byly některé moje idealizované představy, resp. jejich reálná alternativa.

Celé těhotenství jsem žila v domění, že plánovaný císařský řez je tou nejpříjemnější cestou, jak ukončit těhotenství. Myslela jsem si, že narozdíl od přirozeného porodu za mě veškerou práci odmaká tým zkušených operatérů, ja si jen lehnu na stůl a pak se budu tulit s miminkem, zatímco mě budou šít. V reálu ale císař znamená taky spoustu bolesti a práce.

DISCLAIMER: Nejedná se vědecké informace, ale o moje laické pocity a interpretaci toho, co jsem zažila. Pro přesné informace se ptejte lékařů, sester a laktačních poradkyň!

Spinální anestezie není žádný med

Moje operatérka si vybrala spinální anestezii. To je typ částečné anestezie který se vpichuje do páteře. Když to jde dobře, jedná se zhruba o tři vpichy mezi obratle. Ale taky se to nemusí napoprvé povést a musí si anesteziolog píchnout víckrát. Babička tohle už po všech svých operacích brala jako rutinu, ale já to absolvovala poprvé a bylo to skutečně extrémně nepříjemný. Něco jako když někdo jezdí vidličkou po talíři nebo nehty po tabuli, ale asi miliardkrát horší – a s malou dušičkou, že co když to blbě trefí, píchnou vedle a už třeba nebudu chodit?

Částečné umrtvení sice znamená, že to nebolí. Bolest ale není jediný nepříjemný pocit – vytlačování dítěte z dělohy se děje tak, že vám operatér vší svojí silou a vahou tlačí na břicho jakoby vytlačoval jitrnici ze střívka. Čištění dělohy zase provází pocity trhání, škrábání a škubání. A pak se šije dost vrstev, které je potřeba různě natahovat, přitahovat, rovnat a tak. Nemyslím si, že jsem nějaká padavka, ale v téhle fázi Pavla i s malou vypakovali ze sálu, jak jsem se u toho potila a sténala. To vše v anestezii.

Upřímně řečeno, tenhle zážitek je pro mě v tuto chvíli tím nejpádnějším důvodem, proč nemít další dítě.

Euforie a hormony nepracují

Trvalo mi několik dnů, možná i týdnů, než jsem začala zažívat ty pocity bezmezné lásky k naší křičící hlavičce. Ze začátku šlo více o pocit „vím, že musím“ než „bože já ji asi sežeru láskou“. Možná jsem psychopat, ale možná je to zkrátka tím, že si tělo neprošlo porodem. A ne že by to bylo nutné, ale rozhodně pocit bezmezné lásky zpříjemňuje probděné noci a „ztracenou svobodu“.

Utopická představa bondingu

Při vší snaze bylo přiložení dítěte (bonding) hned po porodu císařem komplikované, neboť plentu jsem měla zhruba až na prsa, aby operátéři měli dost prostoru. Po operaci mě relativně rychle vezli ze sálu pryč, což vlatně chápu – je to top vybavená místnost, na kterou dost pravděpodobně už čeká další rodička. Na chodbě by se mi bonding asi moc nelíbil a na JIPce na to zas není moc prostor. Nehledě na to, že jsem byla tak unavená a dost mimo, tak ani nevím, jak moc bych si to užila. Ve finále tak musím říct, že celkem chápu, že k řádnému bondingu tak, jak jsem ho měla ve svých porodních přáních, nedošlo.

Rooming-in taky hned nejde, měla jsem dost co dělat se o malou starat po 24 hodinách od porodu. A některé „kolegyně“ neměly sílu se o dítě postarat ani po těch 24 hodinách a i na oddělení šestinedělí požádaly sestry, aby si dítě nechaly ještě jednu noc u sebe. Ve finále byl v porodnici takový ruch, já byla po porodu tak rozbolavělá a přebalování, oblíkání a vyslíkání dítěte pro mě jako prvorodičku byla taková věda, že bylo těžké rooming-in využít k nějakému delšímu skin-to-skin kontaktu. K tomu jsme se reálně dostaly až doma.

Trnitá cesta ke kojení

Že je těžší se po plánovaném císaři rozkojit jsem věděla. Po normálním porodu trvá zhruba dva dny, než se ženská rozkojí – tedy zhruba přesně tak dlouho, než dítěti dojdou zásoby a začne se obávat o své přežití a být hysterické. Jenže tělu po císaři to může trvat dýl.

Při plánovaném císaři tedy tělo ještě nechtělo rodit, a tak není úplně připravené produkovat mléko. Tělo se navíc musí vyrovnávat s relativně velkou operací a začít proces hojení. Ani nedošlo k vyplavení všech těch porodních hormonů a organismus je utlumenej anestezií, takže trvá, než tělo přijde na to, že vůbec porodilo. Navíc se maminka s dítětem potká až po 24 hodinách, takže až tehdy tělo pochopí, že má začít zas makat. Dítě se taky nikam nedralo, a aspoň mě přišlo u Amálčátka, že nebyla tak dychtivá sát, jako děti narozené přirozeně.

Mě to trvalo zhruba 14 dní, než jsem pořádně kojila, a celej ten proces se neobešel bez studia stovek článků a diskusí na Nutriklubu, Mamile a Emiminu (jsem spíš samouk a ráda dělám věci po svým, takže laktační poradkyni jsem brala jako poslední možnost a vždycky, když jsem si stanovila, že „když se tohle nespraví do zítra“, tak se to spravilo a na poradkyni nedošlo). Ať si kdo chce co chce říká, pomohly sestry u Apolináře ať už radami nebo tím, že mi v kritické chvíli pomohly si odpočinout a trochu srovnat psychicky. Došlo i na umělý mlíko, odsávačku a namožený zápěstí, litry kojícího čaje, úmorné vážení mimina před a po kojení. A asi nejdůležitější složkou byla 24/7 podpora, které se mi dostávala v prvních dnech po návaratu z porodnice od Pavla. Svou roli určitě hrálo i to, že jsem věděla, že to půjde špatně, a tak jsem na to byla jakž takž připravená a věděla, že se musím obrnit klidem

Opravdu to nebyla jednoduchá cesta a ani teď si nejsem jistá, že by se to příště zase povedlo.

TIP: Po porodu císařským řezem s vámi může manžel (partner) zůstat doma na tzv. „ošetřovatelce“. To vám vystaví váš obvodní lékař na základě propouštěcí zprávy o rodičce z porodnice. Manžel pak bude dostávat po dobu max 9 pracovních dnů zhruba 60 % platu (prostě jako by byl na nemocenské, ale může normálně chodit ven, stejně jako vy). Finančně to samožejmě není extra výhodné, ale zato mu zbude dovolená na později.

Poporodní kondice

Už před otěhotněním jsem se dostala na svoji rekordní hmotnost. Během těhotenství jsem to moc řešit nechtěla, a tak jsem se těšila na poporodní hubnutí. Jenže císařský řez je velká břišní operace, a tak si na sebe člověk má dává víc pozor.

Mimo jiné to znamená, že jsme se při rozhodování, kam dát postýlku, uchýlili k té méně pohodlné variantě a nepřirazili ji k posteli jedním bokem, abych měla prostor vstávat z postele přes bok bez nutnosti z lehu se zvedat přímo a vylézat přes nohy postele. To samozřejmě trochu komplikuje uspávání a noční kojení.

U císařského řezu totiž existuje větší pravděpodobnost nestažení diastázy a tedy nutnost delší rekonvalescence hlubokého stabilizačního systému, než se člověk vrhne na „reálné“ cvičení. Pak je potřeba počkat na zahojení jizvy.

Já od prvního dne po porodu poctivě cvičila podle doporučení fyzioterapeutky v porodnici, praktikovala brániční dech, vtahovala pánevní dno a další drobné cviky. Po šestinedělí tak jako moje fyzioterapeutka, tak gynekoložka potvrdily, že diastázu nemám. Jizvu už vůbec necítím, takže jsem dostala zelenou cvičit.

Dost jsem si ale musela ze začátku dávat pozor, aby mi do jizvy Amálče nějak extra nekopalo.

I pěkně zhojená jizva ale u popordního bříška způsobuje nepěkný převis – jizva vám zkrátka břicho „přeřízne“ jako malé bokovky a přebytečná kůže a špek visí přes ni. Nic pěkného. Bez jizvy by se to nejspíš pěkně rozvrstvilo. Snad to ale zmizí, až zmizí přebytečný špek. A také doufám, že se kůže s postupným hubnutím bude stahovat. Nicméně ve spoustě diskusí se tvrdí, že jediným řešením je až plastika břicha.

Jak říká Pavel – lepší tyhle komplikace po porodu, než případně oslepnout. Ale tak jak jsem celé první těhotenství nebrala porod jako nějaký strašák, už teď je mi jasné, že příště to bude jinak.